„Protože věříme, že upřímný a otevřený dialog je základem jakékoli funkční spolupráce, rádi bychom s Vámi probrali, co Vás i nás na spolupráci překladatelů s nakladateli těší a na čem lze stavět, a kde jsou naopak určité rezervy, co by se dalo zlepšit. Domníváme se, že jak pro Vás nakladatele, tak pro nás překladatele bude cenné vyjasnit si vzájemná očekávání a potřeby, stejně jako prodiskutovat aktuální slabiny a neshody a otevřít debatu k otázkám, které Vás i nás trápí. Tím bude cesta k našemu společnému cíli, tedy vydávání kvalitně zpracovaných překladových titulů, o poznání snazší. (…)“
(z pozvánky na první kulatý stůl)
V první polovině roku 2022 se z iniciativy Překladatelů Severu uskutečnila dvě setkání zástupců českých nakladatelství a překladatelských oborových organizací, jejichž cílem bylo poskytnout prostor pro otevřený dialog o aktuálních podmínkách spolupráce překladatelů a nakladatelů.
Jednalo se o první setkání v tomto formátu, a tedy svým způsobem o experiment. Tím příjemněji organizátory překvapilo, že většina oslovených nakladatelů projevila o diskusi zájem a někteří kvůli ní vážili cestu do Prahy i z jiných měst. U kulatých stolů se tak setkali manažeři největších nakladatelských domů (Grada, Euromedia, Albatros) i ředitelé či redaktoři středních a menších nakladatelství (Volvox Globator, Práh, Portál, Paseka, Host, Garamond, Argo), ta nejmenší pak reprezentovala zástupkyně platformy Knihex. Jejich rokování se zástupci Překladatelů Severu, Obce překladatelů a Jednoty tlumočníků a překladatelů řídili dva moderátoři: překladatel Michal Švec a nakladatelská redaktorka Hana Zahradníková.
Co pálí překladatele
Překladatelé i nakladatelé měli možnost předem navrhnout témata do diskuse. Překladatelé ji otevřeli méně kontroverzním tématem, a sice požadavkem na větší viditelnost překladatelů: čtenář by si měl být vědom, že česká slova, která čte, ve skutečnosti nenapsal jeho oblíbený zahraniční spisovatel. V současné praxi se – i kvůli nedostatečné osvětě v tomto směru – mnohdy jméno překladatele neuvádí ani tam, kde to vyžaduje autorský zákon. Přítomní nakladatelé většinou připouštěli, že současná situace není ideální a mělo by dojít k nápravě. Vyzvali jednotlivé překladatele i profesní organizace, aby důsledně upozorňovali na konkrétní opomenutí: v tomto ohledu je potřeba zlepšit informovanost mezi všemi účastníky knižního provozu.
Dalším diskutovaným bodem byla práce překladatele nad rámec samotného překladu: psaní doprovodných textů či například účast na akcích propagujících knihu – v poslední době se objevují nakladatelské smlouvy, které překladatele k propagaci knih zavazují. Část nakladatelů podobné „vícepráce“ finančně odměňuje, jiní ne, protože je považují za příležitost k sebeprezentaci překladatelů, popřípadě za samozřejmou výpomoc. Tyto zdánlivé drobnosti však mohou být časově značně náročné, a odměna je tedy na místě, s čímž souhlasila většina přítomných. Stejně tak se většina přiklonila k názoru, že účast na propagačních akcích by neměla být pro překladatele povinná a měla by vycházet z domluvy mezi oběma stranami.
Dohodli jsme se, že se nedohodneme
Významnou kapitolou z hlediska překladatelských organizací byl návrh na vytvoření vzorové licenční smlouvy nakladatelské či alespoň vyjednání určitých rámcových podmínek, z nichž by mohly do budoucna vycházet smlouvy mezi překladateli a nakladateli. Takovýto dokument by vznikl na základě jednání překladatelů a nakladatelů o tom, jaká smluvní ujednání lze považovat za přijatelný standard. V současnosti se smlouvy jednotlivých nakladatelství velice liší, často jsou psány zbytečně složitým jazykem, překladatelé se v nich těžko orientují a vyjednávání bývá složité a pro obě strany časově náročné.
Překladatelské organizace vycházely z předpokladu, že vzorová smlouva by mohla přinést výhody překladatelům i nakladatelům – bylo by jasně řečeno, co je „fér“, překladatelé by stále dokola nepřipomínkovali odstavce, s nimiž nesouhlasí nebo kterým nerozumí, a jednání by se urychlilo. Ukázalo se nicméně, že představy o podmínkách spolupráce, a to i mezi jednotlivými nakladateli, jsou natolik rozdílné, že o podobný jednotný model v této chvíli spíše není zájem. Nezbývá tedy než snažit se nadále o větší osvětu mezi překladateli, aby se orientovali ve složitých smluvních formulacích, a doufat v nalezení konsenzu v budoucnu.
Do Vánoc. Ale do kterých?
Diskuse se opakovaně stáčela k problému, který je očividně palčivější, než vesměs překladatelé tuší. Zdá se, že odevzdávání překladů se zpožděním u nás není výjimkou, ale takřka pravidlem. Pro nakladatele to znamená nejen praktické obtíže s navazujícími fázemi přípravy knihy, ale také finanční ztráty: čím víc se protahuje vydání knihy, tím kratší doba zbývá na její prodej, protože zahraniční licence obvykle omezuje prodej knihy pouze na několik málo let. Nemluvě o tom, když se kniha například nestihne vydat na vánoční trh nebo nesplní grantové podmínky.
Nakladatelé projevují až překvapivé pochopení pro někdy i mnohaměsíční zpoždění překladatelů – neuplatňují pokuty, snad i s ohledem na to, že honoráře jsou beztak velice nízké. Tím pádem si však překladatelé dostatečně neuvědomují všechny souvislosti. Z diskuse vyplynula potřeba větší osvěty v tomto směru a důraznějšího tlaku na překladatele.
Podíl na úspěchu knihy
Častým tématem jednání mezi nakladateli a překladateli je časové a množstevní omezení udělené licence. Překladatelské organizace odmítají takzvané neomezené licence ve smlouvách. Omezení licence vede k tomu, že pokud má přeložená kniha úspěch – tj. nakladatel má zájem prodat vyšší počet výtisků, než bylo původně sjednáno, nebo prodávat knihu po delší období – překladateli se dodatečně alespoň trochu vykompenzuje relativně nízký jednorázový honorář za pořízení překladu. Překladatel tedy může mít ve smlouvě například udělení licence na 5000 výtisků a 7 let; pokud chce nakladatel prodat více kusů, koupí si za další honorář další licenci – a stále se mu to vyplatí, protože kniha vydělává. Jako řešení se nabízí i podílová odměna, kdy se od určitého počtu výtisků překladateli vyplácejí procenta z prodeje. Někteří nakladatelé nicméně považují tuto variantu za velice administrativně náročnou nebo technicky těžko proveditelnou a dávají přednost jednorázovým odměnám za rozšíření licence (popřípadě jsou obecně proti omezením licencí). Otázka je, zda by překladatelé neměli na větším rozšíření podílových odměn nad určitý počet vydaných výtisků trvat, ostatně tím směrem míří i chystaná novela autorského zákona.
Způsoby užití díla
Překladatelé v posledních letech sledují, jak ve smlouvách přibývá způsobů užití díla, na něž udělují licenci: běžně už se ve výčtech objevují nejen tištěné knihy a e-knihy, ale i audioknihy, v některých případech také „všechna užití díla“, případně „dosud neexistující technologie“. Překladatelské organizace toto z řady důvodů považují za problematické. Chápou potřebu držet krok s novými technologiemi a snahu o zjednodušení administrativy na straně nakladatelství, ale pro překladatele samotné to často znamená nemožnost podílet se na dalším použití vlastní práce (což může být ke škodě výsledku – například když se překladatel nedozví, že z jeho překladu vzniká divadelní adaptace, a ta pak kvůli neznalosti kontextu obsahuje chyby, čemuž by se mohlo snadno předejít konzultací; u audioknih hrozí špatná výslovnost cizích jmen apod.), zároveň tím někdy v závislosti na dalších ustanoveních smlouvy překladatelé přicházejí o honoráře.
Z živé diskuse k této otázce stojí za vypíchnutí argument nakladatelů týkající se audioknih, že když investují do redakčního zpracování a marketingově podporují tištěnou knihu, podílejí se tím zároveň i na úspěchu audioknihy. Proto si její vznik chtějí ošetřit a také z něho něco mít. Nakladatelství, která sama vydávají audioknihy ve svých audiodivizích, samozřejmě chtějí držet licenci u sebe. Někteří překladatelé však mají zkušenost, že samostatné vyjednávání o audioknihách je pro ně výhodnější. O těchto otázkách bude třeba dále diskutovat a překladatelé musejí zvažovat konkrétní podmínky u konkrétních titulů. Problematická je každopádně formulace „překladatel uděluje licenci na všechny způsoby užití díla“, aniž tomu odpovídá výše jednorázového honoráře nebo smluvně stanovených odměn za jednotlivé způsoby užití.
Kdo si na honorář počká…
Jako jeden z nejzásadnějších problémů ve své praxi překladatelé uváděli termíny vyplácení honorářů. Není výjimkou, že překladatel dostane celý honorář nebo jeho část až po vydání knihy, někdy třeba rok po odevzdání práce, přičemž termín vydání titulu nemůže nijak ovlivnit. V této otázce mnozí nakladatelé projevili ochotu vyjednávat či zavedenou praxi změnit, ostatně řada z nich se už dříve rozhodla nabízet překladatelům vstřícnější podmínky. Varianty a argumenty jsou různé, i o tomto tématu bude třeba dál mluvit. Překladatelské organizace jsou toho názoru, že překladatel by měl obdržet honorář nejpozději po přijetí překladu nakladatelstvím, u rozsáhlejších projektů jsou pak na místě i zálohy.
Začátek tradice?
Český knižní trh je nesmírně rozmanitý (a buďme za to rádi!), proto byla i výměna zkušeností jeho hráčů pestrá a podnětná a přinesla i některé konkrétní změny k lepšímu. Ačkoli se shodu nepodařilo najít vždy, debata se nesla v přátelském duchu a atmosféře – pomohli tomu dobře připravení moderátoři i vědomí toho, že nás pojí společný zájem: přinášet čtenářům kvalitní knihy. Děkujeme všem účastníkům, že si udělali čas, věříme, že se z těchto setkání stane tradice a budeme si rozumět stále lépe.
Kulatý stůl se konal v rámci projektu Posilování kapacit oborových organizací českých literárních překladatelů a jejich členů, který je realizován v rámci programu Kultura spolufinancovaném z Fondů EHP 2014–2021.
