Zažít Broumov

Byl jednou jeden kraj dočista schovaný za monumentální hradbou skal, čistě geograficky už takřka v Polsku, a v tom kraji městečko a v tom městečku klášter. V tom klášteře krásná zahrada a v té zahradě, hned u mostu, domeček. V tom domečku stoleček, nebo spíš dva stolečky, protože díky spolupráci správy kláštera, Českého literárního centra a Moravské zemské knihovny smějí v tomhle domečku pracovat během stipendijních pobytů vždy dva autoři – ať už spisovatelé, nebo překladatelé. Stačí sledovat stránky Českého literárního centra (czechlit.cz), vyčíhat si správný okamžik a potom vyplnit jednoduchou a stručnou žádost.

Nevím, jestli za to mohla náhoda nebo úpěnlivý tón mé žádosti poslané někdy v únoru, tedy po dvou covidových rocích, ale protože jak známo „zázraky se dějí“, směla jsem 16. června nasednout i s kolem na vlak a nechat se dopravit do Broumova. Tam na mě v rukou skvělé paní Faltejskové čekal nejen klíč od kamenného domku v klášterní zahradě, který jsem měla obývat společně s kolegou spisovatelem, nýbrž ještě další dva – od zahradních vrat a od samotných bran kláštera.

Druhý rezident nikde (ukázalo se, že musel na skok domů pohlídat děti), a tak se ještě téhož večera dostavil pocit, že celý domek a vlastně i celá klášterní zahrada poté, co se v osm zamkly brány, jsou jen a jen moje. Sedám na zídku pod velkým kaštanem, dole v někdejším příkopu se pasou ovce.

Broumovský domeček

Jako překladatelé máme oproti spisovatelům velkou výhodu: naše práce je předem daná a ohraničená. Nemusíme se bát, že dostaneme spisovatelský blok – ovšem ne že by neexistoval blok překladatelský, když k vám najednou ne a ne přijít ta správná slova, o nichž víte, že existují, že je máte takřka na jazyku, jen se jim nechce se nechat znehybnět na monitoru. Nicméně broumovská rezidence je opravdovou oázou práce. Na facebooku mi kamarádka napsala, že prý existuje něco jako „hluboká práce“, bezmezné ponoření do činnosti, a právě to jsem tu zcela nepochybně zažívala. Slova ke mně přicházela bez vyzvání, svěží a neupocená, neutlačovaná v hloubi mozkových závitů každodenními starostmi typu co uvařit, aby to všichni doma jedli, na kdy objednat dítě na ortopedii, co nezapomenout koupit ve městě a kdo se o víkendu postará o kocoura.

Broumov totiž poskytuje správný koktejl toho, co nezbytně potřebujete – a co přitom máte úplně u nosu –, a zároveň vás tu nic neruší. Největší dilema, které vás tu čeká, představuje otázka, jestli si na kafe a zákusek zajít dopoledne nebo odpoledne. Vstanete ráno, a máte-li kliku a dostali jste rezidenci v létě, posnídáte v zahradě a hned se vrhnete do práce. Během dvacetiminutové přestávky si nakoupíte v blízké sámošce (snažíte se ignorovat Lidl, který vám až příliš připomíná týdenní rodinné nákupy), pořídíte v infocentru pohlednice nebo zaskočíte do antikvariátu a taky zkontrolujete, v jaké fázi rozkvětu jsou lilie na náměstí. Pak zase pracujete. Výhled na bezové keře a klášterní zeď vás neruší, a kdyby, prostě zatáhnete roletu. Venku panuje vedro, ale vám je v kamenném domku chladno a blaze. Natáhnete si teplé ponožky. Kolem druhé se vydáte na oběd. Ke Třem růžím, ke Kočce na kari nebo kamkoli jinam. Přece si nebudete klohnit něco na pomalém dvouplotýnkáči, když jste dostali stipendium, které chcete rozhodně utratit na místě. Pak zase hurá do práce. V pauze během odpolední směny si zaskočíte do klášterní kavárny. A když už nemůžete počítač ani vidět, sednete na kolo nebo obujete kolečkové brusle a objíždíte skály, vesnice, kostely, mariánské sloupy, boží muka, lipové aleje, hospody – nehodící se škrtněte. Pozdě večer popíjíte pod kaštanem víno s druhým rezidentem, vyměňujete překladatelské zkušenosti za spisovatelské, a když vás bodne špatné svědomí, že jste toho udělali málo, máte před sebou ještě noční směnu.

Naproti v klášteře už svítí jen jedno okno, jak píše i Karel Veselý ve svém minimalistickém deníčku, klášterní zahrada se noří do ticha, a tak raději počítač vypínám a vydávám se na noční obchůzku, prchám před chrousty do zadních traktů, kde se mísí vůně růží, jasmínu a lip a ticho ruší jen šustění ježka v loňském listí. Jsem tu taky trochu jak ten ježek a je skvělé, že si to můžu dovolit: jakmile potřebuju, zahrabu se do listí a mám klid. Ani se nemusím naježit, jako když mě při práci někdo ruší doma. Pozor však na jednu věc: broumovský stav osamělé soustředěné mysli je silně návykový.

A tak všem, kteří se na čtrnáct dnů obejdou bez divadel, kin, hipsterských podniků a svých domácích mazlíčků, Broumov moc doporučuju. Dá se tu udělat hromada práce, a navíc máte díky stipendiu pocit svobody a mezi překládáním můžete číst nové věci, zjišťovat, co kde vyšlo a kdo to jak zrecenzoval, neomezuje vás strašák toho, že byste neměli mrhat časem na nevýdělečné záležitosti. Kromě toho je Broumov krásný – především tím, že je jiný. V krajině přísně obehnané skalami se mísí staré s novým, oprýskané s rekonstruovaným, barokně duchovní se socialisticky sekulárním, bohatství s chudobou. Výsadou tohohle stipendia je i to, že můžete Broumovsko zažívat z trochu jiného úhlu než jako obyčejný turista.

Za tenhle zážitek jsem moc vděčná, a to nejen Českému literárnímu centru, ale hlavně svému muži, bez jehož ochoty zbavit mě na čtrnáct dnů světských starostí by se žádná „hluboká práce“ nekonala.