Příspěvek Dominiky Rýparové
Švédštinu jsem si jako studijní obor nevybrala proto, že to byl můj odvěký sen, ale proto, že mi to takhle před maturitou nepřišlo až tak od věci. Koneckonců k Severu mám blízko, ze severu (i když Čech) totiž pocházím, a jak se ví, Skandinávci jsou zvláštní povahy a my z hor jsme, slovy jedné příbramské prodavačky, „taky pěkně divný“. Ráda čtu, jazyky mi jdou, tak já budu překládat.
Přesto bylo překládání to jediné, co jsem ani s diplomem v kapse nikdy nedělala. Částečně za to mohlo mé mladické nadšení pro vysoké platy v jiných profesích, částečně fakt, že zrovna překlad se na skandinavistice nevyučoval a po jednom semestru volitelného semináře jsem ani neměla pocit, že bych to mohla umět. Pak přišly děti a nebyl čas. Pak jsem si říkala, že s těmi „bednami“, které teď aktivně překládají, se já nemůžu ani měřit. Je fajn, že dokážu ve švédštině vést rozhovor, ale překládat? To bych nedala.
Jenže pořád mi to leželo v hlavě. Horečnatě jsem listovala severskými knihami a hledala tiráž a jméno překladatele, abych si střídavě povzdechovala, že „toho znám a kolik už toho přeložil“ či případně „toho neznám a už toho taky přeložil hodně“. Pak jsem na začátku roku 2020 dělala bilanci svých životních cílů a řekla si, že když na to překládání pořád tak myslím, měla bych to zkusit.
Začínala jsem velmi teoreticky. Přihlásila jsem se do Překladatelů Severu a postupně absolvovala všechny nabízené workshopy, covid necovid. Jako zázrakem mi zrovna v ten čas přistála nabídka jeden překlad redigovat. Celá rozechvělá jsem svoje první „dílo“ posílala zkušené překladatelce a bývalé spolužačce Karolíně. Když mi pak napsala pochvalu, že se jí moje úpravy vážně líbí, tetelila jsem se jako puberťačka po první puse. Tak ono by to třeba šlo.
Jenže překlad nepřicházel. Nebo takhle: pořád jsem neměla odvahu si o nějaký aktivně říct, pořád na to nebyla úplně ideální situace, i když jedno nejmenované nakladatelství mi jednou překlad dokonce nabídlo. Za 180 Kč za normostranu. Po diskusi se zkušenějšími kolegy z Překladatelů Severu jsem nabídku přijala jako takový start, ovšem záhy mi bylo sděleno, že ho někdo z mých kolegů bere za 170 Kč a zda bych třeba nešla s cenou níž. Nešla, protože jsem kolegiální a nejsem blázen, že. Takže nic.
Nakonec jsem si řekla, že redakce jsou fajn. Je s tím míň práce a tu hlavní dřinu odvede překladatel. A na ty já měla štěstí, tudíž jsem si mohla jen hrát a vylepšovat a u toho si užít i nějakou tu literaturu. Přesně v ten moment přišla vážná nabídka na překlad. Druhý díl trilogie slavné autorky, značka: spěchá. Nakladatelství si představovalo, že si jen převezmu štafetu v podobě prvních šedesáti stran, které už přeložené byly, a do měsíce jim dodám dalších pět set čtyřicet. Prý ať si klidně vezmu někoho k ruce. Tak znovu: nejsem blázen. Pomalu jsem se loučila se svým snem, ovšem – zázrak. Vyhádala jsem si na překlad pět měsíců.
Zhroucená hned na startu
První vlna vyčerpání přišla hned při podpisu smlouvy. Kdyby u nás existovalo otroctví, vypadalo by nějak podobně. Pod záminkou, že „takhle se to dělalo vždycky“, jsem měla podepsat, že se vzdávám všech práv a knihu odevzdám ideálně rovnou vytištěnou a s připravenou marketingovou kampaní, za což mi nakladatel zaplatí, až se mu bude chtít. Samozřejmě přeháním, ale žádat podíl z prodeje knihy jsem si mohla, teprve pokud by se jí prodalo dvacet tisíc kusů, což znamená daleko za hranicí bestselleru. Neměla jsem mít právo žádat jakoukoliv odměnu za převedení knihy do podoby audio a jako bonus k honoráři mi náležely přesně tři tištěné výtisky. To nemluvím o faktu, že mi nakladatel měl vyplatit polovinu honoráře po odevzdání překladu a druhou po vydání knihy. Jelikož jsem profík, nenechám si to líbit. Výsledkem je, že na doplatku honoráře až po vydání se vůbec nic nezmění (nějak jsem si zapomněla vydupat alespoň větičku „nejdéle však do…“), nakladatel mi slíbil proplatit sepsání anotace a překlad recenzí (cca 400 Kč) a přihodil i dva autorské výtisky navíc (to se plácl přes kapsu, hned jsem o téměř 1000 Kč bohatší). O audioknize mi redaktorka zarytě tvrdila, že mé požadavky do smlouvy zapracovala, ovšem i tak jsem z výsledné formulace měla pocit, že si nakladatel vlastně jen potvrdil, že audioknihu nemohu bez úplaty natočit já, zatímco on si to ještě rozmyslí. No nic, podepisuju. Tak moc chci překládat.
Jelikož jsem profík, nedělám nic, dokud není smlouva podepsaná. Čímž přicházím o tři cenné týdny, což mi samozřejmě vůbec nedochází. Následně jako profík také důkladně čtu celou knihu. Nemůžu přece překládat, dokud neznám všechny nástrahy. „Kašli na to a začni už!“ radí mi po dalších dvou týdnech vykulený kolega Michal. Dočetla jsem do strany 300 a sama začínám mít pocit, že mi ujíždí vlak.
Dopoledne překládám, večer čtu a raduju se, že pracuju tím, že čtu. Jenže jakmile dočtu do konce, je mi jasné, že budu muset přečíst i díl první. Dalších šest set stran. Do prčic! Dopoledne překládám, po večerech honím svou občanskou práci a v noci čtu první díl. Teď už mi to tak super nepřijde. První díl se odehrává na podzim, druhý v parném létě, začíná mi to trochu splývat.
A přestože mi překlad jde docela od ruky, zmocňuje se mě také pocit, že mi začíná hořet koudel u zadku. Připravím si v excelu jednoduchou tabulku. Všední dny, počet stránek, které zbývají…, a sakra… přihazuju i víkendy. To je nějakých pět stran denně, to se dá.
Krutá realita
Jenže realita je o dost bolestivější. Jsem novinářka, mám uzávěrky, články, které je potřeba napsat, připravit se na ně. Redakce mě vysílá na úžasný press trip – jsme časopis o sportu, jedu do švýcarského regionu Jura na čtyřdenní cyklovýlet. Ujedeme denně kolem padesáti kilometrů, sice na sportovním elektrokole, ale jak ráda zdůrazňuji všem mudrlantům: baterka pomáhá, ale neodšlape to za vás. Večer moje kolegyně upadají do kómatu a já upadám do kómatu nad překladem. Občas pět stránek nezvládnu. A to ani doma.
Navíc narazím na celkem zásadní problém: zcela bezvýznamně vypadající titulek článku zmíněný v prvním díle trilogie hraje v tom druhém naprosto zásadní roli. Z jeho písmen je potřeba vytvořit tři jiná sdělení tak, aby na první pohled nepoutala pozornost. Jenže překladatelka prvního dílu se naprosto logicky držela švédského originálu a v titulku vedle sebe stojí slova „magie“ a „tragédie“ – vymyslet tři česká sousloví, kde budou dvě „g“ a nikdo si toho nevšimne, je naprosto nemožné. Domlouvám se s odpovědnou redaktorkou, že titulek holt přeložíme jinak. Strávím tedy den s písmenky ze scrabblu a vytvořím celkem normálně znějící novinový titulek a tři „výkřiky do tmy“, které se nějak dají do textu zakomponovat.
Teď už překládám osm stránek denně sedm dní v týdnu. Termín odevzdání se nezadržitelně blíží. Dostávám se do stavu, kdy mám jediný cíl. Rychle se všeho zbavit. Zkoumám na internetu nejrůznější rébusy, šifry, matematické hádanky. Dokonce se obrátím i na bývalého přítele – matematika, aby mi pomohl spočítat počet možných kombinací 21 písmen z mnou přeloženého titulku, který si můj hrdina počítá, bohužel ale ze 17 originálních písmen, takže výsledek nemůžu jen opsat.
Bojuju ještě s jednou věcí: moje autorka se strašně opakuje! Nejenže tu neustále někdo něco „říká“, ale také si „odkašlává“, po něčem „pošilhává“, „mhouří oči“ a na něco se „dívá“. Postupně se stávám mistryní v uvádění přímé řeči neotřelými slovesy, jenom abych se vyhnula stopadesátému „řekl“. A osmdesátému „odkašlal si“. Je fajn, že téměř nepotřebuji slovník, zato neustále lovím v Korpusu, jak to jen říct jinak. Slovní zásoba textu není příliš široká. Jenže čeština tolik opakování nesnese.
V den, kdy konečně odešlu redaktorce poslední stránky překladu, už melu z posledního. Připadám si jako několikrát použitý a notně vyždímaný čajový pytlík. Tohle už nikdy nehodlám podstoupit. Přibrala jsem pět kilo, domácnost se topí v nepořádku a manžel mě neustále pronásleduje otázkou, jestli už to mám hotové (trochu mi to připomíná mé doktorské studium, kde se po letech hlavním cílem stalo zbavit se právě tohohle dotazu).
„Tak nám přeložíte i ten třetí díl? PDF posílám v příloze,“ píše mi odpovědná redaktorka.
„Ale žádnej další překlad už nevezmeš, slibuješ?“ chce ode mě slyšet můj manžel.
Jenže tentokrát, tentokrát budu chytřejší. Když si to v srpnu přečtu, můžu začít v září překládat. Už si rovnou otevírám excel a plánuju si na každý všední den až do února pět stran. O víkendu budu striktně odpočívat. První dva díly mám přečtené, takže tohle zdržení taky nehrozí. A žádné chytáky v podobě přeskládaných novinových titulků. To bude pohoda. Úplná pohoda.
„Miláčku, já už mám ale smlouvu na další díl.“
Jen mě propíchne pohledem.